Grafický výkon PC minulého desetiletí nebyl sice nijak závratný, nicméně počítač si dokázal s aktuálními herními tituly udržet krok relativně dlouho. Pak náhle přišla změna v podobě 3D akcelerace z dílny 3Dfx a jejího Voodoo. Přídavný 3D akcelerátor byl přitom předzvěstí největší revoluce v herním průmyslu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Konkurenční GeForce 256 označovaná honosně jako první GPU (Graphic Processing Unit) na světě sebrala 3Dfx vítr z plachet a zároveň nastolila vedoucí pozici nVidie ve všem, co se týkalo her.
Jenže právě příchod grafických čipů nVidia následovaný značně opožděným a postupně náskok stahujícím vývojem v dílnách ATI zapříčinil, že životnost počítačového hardware se v herním průmyslu počítá maximálně na měsíce.
A co alternativy? Ještě dlouho před příchodem PC na některé trhy, včetně Československého, existovaly herní konzole. Ty se připojovaly přímo k TV (stejně jako první počítače jako Atari apod.) a nabízely poměrně primitivní hry, které se zdokonalovaly jen pozvolna.
V polovině devadesátých let vévodily trhu herních konzol japonské společnosti Nintendo a Sega. Ani přes masivní podporu svých platforem ve formě seriálů pro děti (Super Mario Bros a Sonic the Hedgehog) se jim však v Evropě a USA příliš nedařilo, a to i přesto, že už tehdy stála herní konzole jen zlomek ceny PC. O tom, jak neuspokojivá byla situace, svědčí ostatně i definitivní ukončení všech herních konzol společnosti Sega v roce 2001.
Na herní nadvládě PC se tedy celá dlouhá léta nic neměnilo, a to i přesto, že herní PC nezřídka vycházela z prodejen s cenovkou nad 60 tisíc korun. Změnu přinesla do té doby v oblasti počítačových her vcelku nenápadná společnost Sony se svoji PlayStation, která byla v Japonsku uvedena již v roce 1994 a v Evropě a USA o rok později. S příchodem PlayStation 2 v roce 1999 se začalo na trhu s hrami cosi měnit. Bylo to zejména proto, že stále více dětí chtělo na počítači jen hrát hry a stále více dospělých chtělo počítač využívat doma k něčemu užitečnějšímu, například surfování po internetu.
S příchodem next-gen konzol v roce 2006 (Nintendo Wii, Sony PlayStation 3 a Microsoft Xbox 360), které se opět držely celkem stabilní cenové hladiny okolo 300 amerických dolarů respektive 10 tis. korun však přišel opravdový zlom. Tyto konzole totiž ukazují, že na stejném hardware je i po třech letech možné stále uvádět nové špičkové hry. Navíc, hraní je zde naprosto jednoduché - vložíte disk a hrajete, žádné složité a zdlouhavé instalování, bojování s ochranou proti kopírování, stahování patchů, problémy s ovladači, konfigurace grafické karty, nic. Prostě jen hrajete.
V kombinaci s levnými LCD TV s podstatně větší úhlopříčkou než má LCD monitor u PC to pak způsobilo doslova revoluci v herním průmyslu. Navíc pokud máte někde kvalitní zvukovou 5.1 aparaturu, pak obvykle v obývacím pokoji a ne u počítače.
Všechny tyto aspekty spolu se stále poměrně drahými herními PC tak PC pomalu vytlačují do ústraní. Příchod další generace herních konzol bude pro sofistikované PC hry pravděpodobně již definitivním hřebíčkem do rakve.
Zatímco počítač je komplexní nástroj složený ze stovek nejrůznějších hardwarových a softwarových prvků umožňujících desítky milionů kombinací, tak herní konzole je pevně a jasně vymezené hardwarové a softwarové prostředí určené k využití s obrovskými displeji a kvalitní AV aparaturou. Navíc čím větší a levnější budou televizory, tím méně atraktivní bude hraní na počítačích. Podtrženo a sečteno - další generace herních konzol počítačové hraní pohřbí. Tedy samozřejmě vyjma nejpopulárnější hry všech dob (zejména pak u státních zaměstnanců) - Solitaire.
Autor je nezávislým konzultantem a publicistou. Zajímá se především o moderní (nano)technologie a management.
