Satelity si u nás zatím zažily dvě vlny euforie - po revoluci se přesídlily z Tuzexů do běžných obchodů a přinesly možnost sledovat „západní" televize, což znamenalo, že zejména specifické skupiny zákazníků si masivně pořizovaly satelitní přijímače a k tomu také adekvátně velké antény. Hlad po televizních programech způsobený programovou frigiditou tehdejší Československé televize byl velký.
Navíc se zde krásně projevoval jistý velikostní komplex známý též z automobilového průmyslu a z prodeje plochých televizorů, kdy čím větší borec, tím větší anténa. Na zahradách domů jsme tak krátce po revoluci mohli vídat i dvoumetrové antény vhodné zejména pro sledování televizních stanic z arabského poloostrova a pro sběr ptačího trusu.
Druhá vlna se odehrála až dlouho po přechodu satelitního vysílání na digitální normu DVB-S a mělo ji na svědomí UPC (a později DigiTV). Kabelová televize všude být nemohla, univerzální IPTV dostupná přes ADSL ještě neexistovala a k tomu všemu se masivně budovala satelitní (myšleno nikoliv podle názvu používaných antén) městečka. Diváci se sice museli poprvé smířit s tím, že pro více televizních přijímačů je ideálně potřeba víc satelitních receiverů (nyní z neznámého důvodu přezdívaných slovem set-top box), nicméně desítky tisíc zákazníků si tato výrazně dražší alternativa kabelové televize přeci jen získala.
A co třetí vlna? Původně by ji bývalo mohlo způsobit nasazení HDTV, které je na satelitu na rozdíl od DVB-T multiplexů ještě relativně představitelné. Jenže těch několik málo povětšinou ještě draze placených cizojazyčných programů, které nejenže vysílají v HD rozlišení, ale na rozdíl od některých HD pokusů, vysílají i v HD pořízený obraz nikoho příliš netáhne.
Na první pohled je až s podivem, že oproti USA a Japonsku se zdá, že Evropa v HD satelitním vysílání poněkud zaspala a spát bude dál. Na pohled druhý, při letmém srovnání průměrně využívané úhlopříčky televizoru, je však vše jasné. Zatímco v USA je 65" televizor realitou všedního dne, Evropa se, vyjma UK, „šolíchá" stále mezi 40" až 50", což je na HD zatraceně málo (pokud nesedíte s nosem přilepeným na obrazovce).
Nicméně k rozmachu satelitů přeci jen v ČR dochází. Motiv je ale skrytý jinde - nové televizní stanice, a jmenovitě zejména Nova Sport a Nova Cinema, v kombinaci s vypínáním analogového vysílání. Zatímco třeba v Praze, kde je plná nabídka DVB-T, kabelových TV i IPTV operátorů, je nákup satelitu zbytečností, mimo Prahu už má satelit poměrně smysl.
To potvrzují ostatně i zkušenosti od našich západních sousedů. V Německu je totiž příjem satelitní televize nejčastějším způsobem příjmu TV vysílání. Terestrický příjem je až o poznání dál v podobné kategorii jako třeba již zmiňovaná kabelová TV či IPTV. A co že bylo impulsem k tomuto masivnímu rozvoji satelitů v Německu? Jednak přechod na digitální vysílání a jednak možnost příjmu lokálních programů z jiných spolkových zemí, potažmo i z Rakouska.
V ČR jsme se přitom nyní dostali de facto do identické situace, neboť na trhu jsou distribuovány „doživotní" dekódovací karty nejen na české programy, ale i na ty slovenské, jejichž vysílací schémata se češtinou stále jen hemží. Český zákazník tak stojí před volbou mezi čtyřikrát dražším satelitem s příjmem Markízy, TV JOJ, STV a dalších slovenských televizí, spolu se všemi českými terestricky šířenými programy (+ Novou Sport) anebo set-top boxem pro DVB-T za tisícovku. Je přitom zřejmé, že pokud reseller pomůže zákazníkovi překonat počáteční odpor k nutnosti nainstalovat satelitní anténu (a nabídne mu i odbornou instalaci za mírný poplatek), že i u nás bude chtít zákazník spíše onen satelit.
Autor je nezávislým konzultantem a publicistou. Zajímá se především o moderní (nano)technologie a management.
